sonatenabend dorothea von kurland„Sonátový večer"

(Ludwig van Beethoven, Joseph Hadyn, J. L. Dusík)

Johannes Gebauer - klasicistní housle (Antonio Casini, 1683)
Alena Hönigová - fortepiano (William Stodard, 1818)

Asi těžko bychom našli umělce raného 19. století, pro kterého by označení Evropan bylo příhodnější než pro Jana Ladislava Dusíka: žil v Belgii, Nizozemí, Petrohradu, Litvě, Hamburku, Paříži, Miláně a od roku 1789 v Londýně. Zde se usadil, ale když nakladatelství, které založil spolu se svým tchánem Domenicem Corri, zbankrotovalo, musel z Londýna prchnout. Po několika letech koncertních cest vstoupil roku 1804 do služeb pruského prince Louise Ferdinanda, s nímž prožil několik bujarých let. Princova náhlá smrt v bitvě u Saalfeldu byla pro Dusíka velkou ranou, z které už se nikdy pořádně nevzpamatoval. Po několika měsících nejistoty se roku 1709 opět vrátil do Paříže a vstoupil do služeb francouzského ministra Talleyranda, pravděpodobně na doporučení vévodkyně z Kurlandu. V posledních letech propadal Dusík navzdory nesmírné popularitě stále více depresím, alkoholu a přejídání.

Dvě pozdní houslové sonáty, které byly vydány spolu s jednou klavírní sonátou jako op. 69 (resp. op. 72), vznikly na sklonku Dusíkova života v Paříži. Dusík byl v této době považován za jednoho z nejlepších, ne-li nejlepšího klavíristu na světě. Jeho klavírní skladby patří mezi nejvirtuóznější hudbu, která byla napsána pro klavír před Lisztem. Vedle toho se mu podařilo kultivovat vlastní osobitý styl. Jeho hudební prostředky ukazují daleko do romantismu, slyšíme z nich harmonie pozdního Schuberta, Webera, Mendelssohna, Schumanna a dokonce i Brahmse. Obě houslové sonáty tohoto opusu se výrazně liší od jeho dřívějších houslových sonát. Jsou to pravé „concertante“ sonáty pro housle, pravděpodobně zkomponované pro Pierra Baillot nebo Pierra Rode (s nimiž Dusík ve svých posledních letech pravidelně koncertoval). Jsou věnovány vévodkyni z Kurlandu.

Sonata es moll Josepha Haydna je známa hlavně jako klavírní trio. První věta byla připojena až dodatečně. Druhá věta, napsaná roku 1794 v Anglii, nese název „Jákobův sen“. Haydnův životopisec C. A. Dies o ní píše: „ (Haydn) se v Londýně znal s jedním hudebním amatérem, který byl zběhlým hráčem na housle, bezmála virtuosem, ale měl jeden nešvar: pokud se ve skladbě vyskytly vysoké tóny blízko kobylky, začal se ztrácet a klopýtat. Haydn si předsevzal, že ho tento zlozvyk odnaučí. Tento hudební diletant navštěvoval paní J(ansen), která výborně hrála na klavír, a tak jí Haydn nepodepsanou skladbu s názvem „Jákobův sen“ zaslal, tuše, že nebude váhat a s řečeným houslistou ji vyzkouší. Její první stránka vypadala jako úvod k lehké skladbě. Stalo se přesně to, co Haydn předpokládal - když se houslista dostal k vysokým tónům, začal se ztrácet. Paní J. v tu chvíli došlo, že neznámý skladatel měl na mysli žebřík do nebe, který Jákob viděl ve svém snu, a když slyšela, jak se řečený houslista po tom pomyslném žebříku těžkopádně belhá, chvílemi zakopávaje, chvílemi padaje, nemohla se ubránit smíchu, zatímco diletant nadával na skladatele, který neumí psát pro housle. Teprve za pět nebo šest měsíců paní J. odhalila, kdo byl autorem sonáty a Haydnovi za ní poslala dárek.“ První větu pak Haydn napsal v roce 1795 a kompletní trio bylo zveřejněno v roce 1803. Ve stejné verzi poslal Haydn skladbu ve verzi pro housle a klavír manželce generála Moreau do Paříže. Roku 1821 byla vydána u Nadermanna v Paříži. Tato verze se zcela neshoduje s triovou verzí.

Odkud pochází název Beethovenovy „Jarní sonáty“ se dá jen stěží uhodnout. Dobře však vystihuje lehký, bezstarostný charakter, který je u Beethovenových houslových sonát jinak dost neobvyklý. Byla napsána roku 1800 nebo 1801 a Beethoven ji věnoval hraběti Moritzovi.

 J. Gebauer /přeložila A. Hönigová/